SKRYTÝ PŮVAB BYROKRACIE 2003

Když jsem v létě 2002 psal o Skrytém půvabu byrokracie jako o jednom z nejvýraznějších představitelů soudobé lyriky, plně jsem si uvědomoval neobyčejnou progresivitu tohoto souboru. Po více než roce mohu své tehdejší přesvědčení potvrdit a doložit je na mnohých případech.

SPB vstoupili na českou hudební scénu s velmi osobitou hudbou, která měla své zřetelné východisko v klasickém českém undergroundu. Zdůrazňovala od samého počátku jednoduchost, hraničící téměř se záměrnou primitivností. Poměrně syrově konstruované skladby mohly být chápány jako skutečné l'art brut konce dvacátého století. Ačkoliv se poetika a metodika jejich tvorby stále proměňuje, neopouští SPB ani nyní své světonázorové stanovisko, tedy právě underground. Ten byl na samém počátku explicitní nejen díky zmiňované jednoduchosti a přímočarosti, ale důležitou roli hrály i texty, na něž soubor stále klade velký důraz. Co se jich týče, můžeme rozlišit dvě základní skupiny. Do první patří zhudebněné básně, do druhé pak texty primárně neumělecké povahy. K oběma typům textu SPB přistupují velmi osobitě. Textu se zmocňují nejen jeho spojením s hudební složkou či kontextovým zapojením do koncertního či studiového programu, ale i formou tohoto spojení, tedy způsobem zpěvu. Zpěvák nabývá na pódiu podoby téměř odlidštěné, proměňuje se v hlásnou troubu, ztrácí své já a plně se stává hmatatelným lyrickým mluvčím textů. Mnohem zásadnějším zmocněním se předloženého textu je ale přímé zasahování do jeho stavby. SPB mistrně kolážují předložené texty, zesilují či jinak posouvají jejich vyznění, nebo naopak jejich obsah či poselství ironizují a negují. Ačkoliv je mezi písněmi SPB řada výrazných písní zhudebňujících poezii (vlastní básnické práce v poslední době převažují nad básníky z "vnějšku"), je pro tento soubor charakteristické zejména zhudebňování slovesných projevů z druhé skupiny. Jak bylo řečeno, jedná se o texty primárně neumělecké, ale mohli bychom je ještě jednou rozdělit: na texty potenciálně umělecké (tj. texty, které by mohly být interpretovány jako umělecké) a na texty zcela neumělecké. Ty první představuje např. korespondence (Rettigová, Nietzsche) nebo filosofická literatura (Nietzsche); do druhé pak patří především politické (Dzeržinskij) nebo psychologické texty (Drvota, Leary). Na oba dva typy totiž působí jejich proměňování jinak. Nežli se k tomuto dostaneme, naznačíme ve stručnosti dvě základní metody textové deformace či proměny, jíž SPB využívá. První je fragmentace; můžeme ji charakterizovat jako zaměření se na detail textu, na nějakou jeho krátkou pasáž. Ta je z původního textu vyňata a izolována, do hudebního kontextu ale vstupuje v podobě odlišné: sama totiž bývá porůznu rozložena a znovu poskládána, při čemž některé její části jsou zmnoženy. Výtvarnou analogií k takovým textům mohou být některé Kolářovy koláže, v nichž dynamicky rozkládá, fázuje jeden původní obraz. Tento typ dokumentuje např. píseň Komáři, jejímž textovým podkladem je jedna věta vyňatá z korespondence Magdaleny Dobromily Rettigové ("Komáři tančí jenom v paprscích slunce."). Druhý typ je vlastně klasickou koláží, při níž je k sobě přimknuto několik textů odlišného původu. Takovým je například makarónská píseň Singe mir ein neues Lied, která se skládá z originálního citátu pocházejícího z korespondence Friedricha Nietzscheho a českého dvouverší Jakuba Žida. Je-li takto deformován text neumělecký, je jeho obsah výrazně ironizován. Děje se tak v první řadě zapojením textu do hudebního kontextu výrazně protikladného. Volené texty mají totiž charakter demagogických projevů (Dzeržinskij) nebo je právě demagogie, manipulace či totalita jejich tématem ("Stádo ve své kolektivní mase snadno strhnout nechává se jakoukoli prudší reakcí některého ze svých členů.", Stanislav Drvota). Z neuměleckých textů se tímto kontextem stávají texty umělecké, které vyznívají výrazně kriticky vůči současné masové společnosti. Tato společenská kritika je však v poslední době vyvažována texty quasipolitickými a quasipsychologickými, jejichž absurdita je naprosto zřetelná. Takovými texty jsou některé autorské básně Jakuba Žida, které se jakoby vydávají za reálně texty politického charakteru (např. Politici spolupracují s lékaři, provádějí výplach mozků prostřednictvím médií a léků."). Texty poloumělecké (jako korespondence apod.) se textovou deformací proměňují v celky, které bychom mohli označit za básně nonsensové poetiky. Syrová absurdnost se tedy v tvorbě SPB setkává s periferní lyrikou, což vzhledem ke koncertním či studiovým celkům působí velmi komplexně.

Velmi invenčně využívá SPB možnosti prezentovat své umění prostřednictvím koncertních vystoupení. Koncerty SPB jsou charakteristické výraznou hravostí a sepjatostí. Prvním takovým prvkem, který ozvláštňoval jejich koncerty, bylo ilustrování jednotlivých písní velkoplošnými reprodukcemi, které ovládal zpěvák. V současnosti bývá obdobným vizuálním doplňkem koncertů projekce abstraktních diapozitivů nastříhaných z filmů, které jsou méně sepnuté s písní, jež právě hraje, než to bylo při reprodukcích, kdy byl vztah mezi ilustrací a písní mnohem těsnější a také znakovější (písně na Nietzscheho text byla ilustrována jeho portrétem apod.). Menším sepnutím pak dochází k různým nezáměrným posunům, vnímatel má možnost nacházet vlastní vztahy a kauzality, jeho interpretacím je vlastně dán mnohem širší prostor.

Koncerty SPB se ale vyznačují další zásadní kvalitou, která je v přímé souvislosti s již zmiňovanou progresivitou souboru. Vraťme se tedy k vývojové charakteristice, jíž jsme začali: SPB nezůstali na původní, syrové podobě své hudby dlouho. V nových skladbách, které zachycuje album Nic se nestalo, začaly využívat předtočených zvukových podkladů, které působí velmi osobitě. Nejenže se výrazně podílejí na rytmice skladby, ale vnáší do jednoduché a čitelné struktury skladby nové prvky, které onu jednoduchost na jednu stranu zvýrazňují, ale zároveň ji svou neobvyklostí zvukově aktualizují. K tomu se přidává i netradiční akcent na rozličné zvukové využití baskytary a pestrost četných dechových nástrojů, jimiž kapela disponuje. V této hudební podobě (včetně nového využívání kytary) kapela vystupuje nyní. Písně však nezůstávají ve své základní podobě ale koncert od koncertu se proměňují. Zvukově je přitom proměňuje jednak využití nových zdrojů zvuku prostřednictvím zpěvákovy hry na balónky, bizarní rytmické nástroje (kaménky v plechových nádobách), při čemž tato zvuková složka opět odkazuje k jejich úvodnímu cílenému primitivismu a razanci. Vedle toho ale koncerty přinášejí zcela nečekaná setkání prostřednictvím neplánovaných hostů z kapel, které ten večer spolu s SPB vystupují. Vznikají tak zcela originální a často neopakovatelné celky, v nichž se báze skladby (jež např. z hlediska využití dechů má v sobě určitou volnost uchopení) mění pod vlivem nových zvuků a nových vizuálních kvalit. Vedle toho v poslední době nabraly na síle hudební citace, které souvisejí i s osobitým využíváním cizích textů, jak bylo výše specifikováno. Nejedná se pouze o "doslovné hudební citace", tj. se zapojením původní nahrávky skladby do písně, ale citace vcházejí zejména prostřednictvím dechů. Vytváří se tak opět velmi zvláštní napětí mezi bází skladby a cizorodým zvukovým elementem, který náhle dominuje. Obdobně výrazné jsou i remixy, které kapela produkuje. Jedná se o velmi osobité verze originálních skladeb, které bychom mohli spíše nazvat jako variace či ohlasy. Např. jejich verze Hendrixovy Hey, Joe je založena na několika abstrahovaných motivech či prvcích původní skladby a textově je odlišná zcela, využívajíc Eluardových a Péretových surrealistických gnóm.

SPB je v dnešní době soubor téměř pouze koncertní, od zmíněného alba se posunuje zejména prostřednictvím stále intenzivnějšího zájmu o vlastní zvukový projev a jedinečnost koncertního vystoupení. Příklon k vlastním textům je možno charakterizovat jako využití možnosti zasahovat stále více do harmonie či disharmonie kontextu koncertního programu.

Závěrem můžeme zopakovat naše úvodní tvrzení, jež už zaznělo z našich úst několikrát, a shrnout: SPB patří mezi nejzásadnější představitele soudobé české lyriky. Nezůstávají na jednom odstínu či tématu, ale upřednostňují pestrost a variabilitu. Milují hru, jež jim umožňuje uchopit po svém svět, k němuž se potřebují vyjádřit, a proměnit ho, a nebojí se hrát si dokonce ani na to, že si hrát nechtějí.

Karel Kolařík 22/11/2003