|
| | Texty písní
A nepozorovaně
A nepozorovaně se prosazuje stroj.
Und unbeachtet setzt sich die Maschine durch.
Síly jsou uvolněny.
Freigesetzt ist das Spiel der Kräfte.
Okamžik svobody netrvá dlouho.
Der Moment der Freiheit ist kurz.
Následuje noc hrůzy.
Es folgt die Nacht des Grauens.
(Helmut Kohlenberger: Briefe über Deutschland Praha 1996, str. 56)
Ale nikoli tato
Jediným bodem počínaje
Není již návratu
Toho bodu
Je třeba dosáhnout
naší záchranou je smrt
ale nikoli tato
(text: Franz Kafka, in Aforismy)
Arbeitstag
Ich gehe mit der Sonne
Ins stille Werk hinein,
Die ruhenden Maschinen
Ragen im Frührotschein.
Schon zischt mit straffem Sausen
Die Preßluft durch das Rohr.
Nun drängen die Kollegen
In Scharen durch das Tor.
Mein Hammer donnert nieder,
Weil ich der erste bin.
Stahl-Lärm und Eisen-Krachen
Dröhnt durch die Halle hin.
Aufwölken Schmiedefeuer,
Die Räder rollen an,
Es drehen die Maschinen,
Im Werk wühlt Mann um Mann.
Ich hämmre mit den andern
In Schmiedestaub und Schweiß.
Blut glüht in Schaffensfreude:
Werk wird aus Will´ und Fleiß.
Mit Lohn und Brot erfüllt mich
Die wohlbestandne Pflicht,
Im Glanz der Mittagssonne
Aufglüht mein Werk im Licht.
Nach kurzer Rast mein Hammer
Zu neuem Schaffen schlägt:
Mein Werk, ich will dich tragen,
Wie Gott die Erde trägt!
|
|
Pracovní den
Já časně jako slunce
jdu k ztichlé práci zas,
kde stroje odpočaté
ční v jitrem zrudlý jas.
Už syčí s ostrým hvizdem
zvuk sirén nad námi.
A druzi mí se tísní
už v řadách branami.
A kladivo mé duní,
to že jsem první byl.
Hřmí železo a ocel,
síň hukot naplnil.
Jsou rozdmýchány výhně,
a kola víří už,
jdou stroje do otáček
a v práci s mužem muž.
Já buším s ostatními,
i v prachu, v znoji hoří
krev štěstím z vzniku díla:
je vůle s pílí tvoří.
A naplněný úkol
mzdou, chlebem obdaří,
až v žáru poledním se
mé dílo rozzáří.
Pak oddech, a můj nástroj
zní novým úderem:
mé dílo, chci tě nésti,
jak Bůh sám nese zem!
|
(Text: Heinrich Lersch, převzato z učebnice němčiny vydané roku 1943. Převod
do češtiny zajistil František Kožík, spisovatel.)
Budeme dál dělat chyby
Budeme dál dělat chyby,
ale je tu naděje.
(text: Karl Popper)
Brzo bude leden
brzo bude tma
ale kdy to ale skončí
doba toho sna
který celý život
běda žil jsem jen
bídou ujařmený
smutkem opojen
(Text: Egon Bondy. Báseň napsána 20. 11. 1990 a je umístěna ve sbírce Dvě
léta, Inverze 1991, Praha)
Člověk se v noci dotýká světla
když sobě umírá vyhaslý má zrak
živý pak dotýká se mrtvého
když spí
vyhaslý má zrak
bdící dotýká se spícího
(text: Herakleitos)
Raghupati Rághava rádža Rám
patitha pávana Síta Rám
Íšvara Alláh téra nám
sabkó sanmati dé Bhagaván
(text in Salman Rushdie - Poslední Maurův vzdech,
str 61)
Roku
1905 bylo publikováno několik zásadních prací z oboru fyziky. Jejich autorem byl
tehdy zcela neznámý mladý vědec. Jmenoval se Albert Einstein!
Einstein se zamyslel
Einstein pokrčil čelo
Einstein uchopil pero
Einstein napsal seminární práci
Eine neue Bestimmung der Moleküldimensionen
Nové určení rozměrů molekul
Einstein se zamyslel
Einstein svraštil čelo do mnoha vrásek
Einstein uviděl světlo
Einstein z jistého hlediska
Über einen die Erzeugung und Verwandlung des Lichtes
betreffenden heuristischen Gesichtspunkt
O jistém heuristickém hledisku na vznik a přeměnu světla.
Einstein se zamyslel nad pohybem těles
Einstein zvolal: Heuréka!
Einstein usedl ke stolu
Einstein napsal další článek
Zur Elektrodynamik bewegter Körper.
K elektrodynamice pohybujících se těles.
"E = mc2"
My žijeme v Einsteinově časoprostoru
(JŽ / Albert Einstein)
Pravým genetickým cílem
Je pohlavní styk mezi mozky
Elektronická sexualita
Rezonanční erotika
Celý vesmír
Rytmicky a radostně vibruje
V kosmickém pohlavním styku
Celý vesmír
(Text: Timothy Francis Leary, vyjmuto z knihy Neuropolitika)
49. není touhy bez královny
110. milenci přeřezávají milenky
44. Studené maso neuhasí oheň
53. kdo seje nehty sklízí pochodeň
40. matku je třeba bít dokud je mladá
141. rybou si zuby nevyčistíš
44. Studené maso neuhasí oheň
53. kdo seje nehty sklízí pochodeň
(text Paul Eluard - Benjamin Péret,
Přísloví podle chuti dne /in Analogon 8/, vybral nejdříve JJ
a z tohoto výběru pak JŽ)
Začátek chemického posypu.
Konec chemického posypu.
(Text: Technická správa komunikací. Kompilace dvou samostatných textů)
Člověk krotne
S každým kouskem chleba
Do nás vstupuje i další kousek našich těl
Nejenom že jíme
Ale také pojídáme sami sebe
Sami sebe trávíme a vyvrhujeme ven
(text Vasilij Rozanov, Spadané listy, str. 128)
Taková ani noc ani den
Takovej ani večír ani ráno
Takový ani bdění ani sen
Malá jen chvíle
Je to dávno
(text: P.Formš)
Intoxikace / Hungry Freaks, Daddy
(text: zatím tajen)
nikdo nikomu nic nerozumí
nikdo nikoho nikdy nevnímá
nikdo nikomu nic nesděluje
každej chce vyřvat jen svý já
(text in ineditní sborník)
Je kolem
Je kolem den je kolem noc
Je kolem žití hrozná moc
Je kolem žal je kolem stud
že nevíme kam odjinud
Je kolem sen je kolem tma
jež slunce aureolu má
Je kolem svět je kolem smrt
Je kolem úsilí a prd
Je kolem den je kolem noc
Je kolem žití hrozná moc
Je kolem žal je kolem stud
že nevíme kam odjinud
Je kolem sen je kolem tma
jež slunce aureolu má
Je kolem svět je kolem smrt
Je kolem úsilí a prd
(text: Egon Bondy)
Jeskyně aneb Obrana Allenova
Tlupa lidí žije v jeskyni,
v temné jeskyni tlupa lidí,
vůbec si netuší, že venku svítí slunce.
Jediné světlo, které znají
pochází z plamene malých svíček.
Těžko říct, kde ty svíčky vzali,
je to divné, ale prostě je mají.
Jednoho dne jeden z lidí náhodou vyjde z jeskyně ven,
a uvidí svět v celém jeho jasu.
Ale nikomu o tom neřekne,
otevře si řeznictví,
ožení se s tanečnicí
a umře na krvácení do mozku.
(text: Platón, upraven podle povídky Obrana
Allenova [in Allen, Wooody:
Vedlejší příznaky, Praha 1990] na motivy Platónových
Sókratových dialogů)
Pro úplnost zde uvádíme také původní Platónův text, ačkoli Sókratovy myšlenky
jsou v podání Woodyho Allena logičtější:
Sókratés: Představ si lidi v podzemním příbytku podobném jeskyni, která má k
světlu otevřený dlouhý vchod podél celé jeskyně. V této jeskyni žijí lidé od
dětství spoutaní na nohou a na krku, takže zůstávají stále na tomtéž místě a
vidí jen rovně před sebe, protože pouta jim brání otáčet hlavou. Vysoko a daleko
vzadu za nimi hoří oheň. Uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni vede vzhůru
cesta, podél níž je postavena nízká zeď na způsob zábradlí, jaké mají před sebou
loutkáři a nad nímž dělají své kousky. Podél této zídky chodí lidé a nosí
všelijaké nářadí, které přečnívá nad zídkou, podoby lidí a zvířat z kamene a
dřeva.
Glaukón: Předvádíš podivný obraz a podivné vězně.
Sókratés: Podobají se nám. Myslíš, že by takoví vězni mohli vidět sami ze sebe a
ze svých druhů něco jiného než stíny vrhané ohněm na protější stranu jeskyně?
Glaukón: Jak by mohli vědět, když jsou celý život nuceni držet hlavu nehybně?
Sókratés: Tito vězni by nemohli pokládat za pravdivé nic jiného než stíny oněch
umělých věcí.
Glaukón: Nevyhnutelně.
Sókratés: Kdyby jeden z nich byl zbaven pout a přinucen náhle vstát, otočit
šíji, jít a podívat se nahoru do světla, mohl by to udělat jen s bolestí a pro
oslepující lesk by nebyl schopen dívat se na předměty, jejichž stíny předtím
viděl. Co by podle tebe řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tehdy viděl pouze
přeludy? Nemyslíš, že by byl zmatený a domníval by se, že předměty tehdy viděné
jsou pravdivější než ty, které mu ukazují teď?
Glaukón: Mnohem pravdivější.
Sókratés: A kdyby ho někdo odtud násilím vlekl skrze drsný a strmý vchod a
nepustil by ho, dokud by ho nevytáhl na sluneční světlo, nepociťoval by bolestně
toto násilí a nevzpíral by se, a kdyby přišel na světlo, mohly by snad jeho oči
plné sluneční záře vidět něco z toho, co mu nyní uvádí jako pravdivé?
Glaukón: Ne, alespoň ne hned.
Sókratés: Myslím, že by si musel na to zvyknout, kdyby chtěl vidět věci tam
nahoře. Nejdříve by asi nejsnáze poznal stíny, potom samotné předměty. Dále by
potom nebeská tělesa i samotnou oblohu snáze pozoroval v noci, dívaje se na
světlo hvězd a měsíce. Nakonec by se myslím mohl dívat na slunce samo o sobě na
jeho vlastním místě a mohl by též pozorovat, jaké je.
Jste jenom těla
nemůžete zemřít
Jste jenom duše
nemůžete přežít
Měsíc je rybí voko
který se na svět dívá
Jed už je dávno sežranej
a krysa ještě živá
(text: Jakub Žid)
pro kata existuje jediný soud:
když nevidí ve své oběti člověka
sám přestává být člověkem
popravuje člověka v sobě
a stává se svým vlastním katem
zatímco jeho oběť zůstává člověkem na věky
(text: Vasilij Grossmann, in Panta rhei, str.118)
Když vás nikdo neuvidí, jste v pohodě. Když budete doma pěstovat konopí,
nebudete o tom mluvit a nikdo vás neuvidí, je velmi malá šance, že se vám
něco stane.
(Text: Pavel Severa, převzato z rozhovoru s Markem Švehlou a Petrem Třešňákem
pro týdeník Respekt 15. 5. 2000, str. 11.)
Kdo opustí vlastní sny
ocitne se v cizích
Kdo opustí vlastní sny
v cizích snech zmizí
(text: variace na název polské výstavy)
Manchmal müssen einige Dinge sterben,
damit andere leben können.
Das ist der Kreislauf des Lebens.
Občas musí některé věci zemřít, aby jiné žít mohly.
To je koloběh života.
(text Max Andersson, z německé mutace komixu (příběh
Car-Boy) vyňal a
částečně přeložil J.Ž.)
Komáři tančí jenom v paprscích slunce
(Text: Magdalena Dobromila Rettigová, vyňato z korespondence, mírně upravil
J.Ž.)
bytí je plamen
který vyšlehl
bytí je plamen
který plá
bytí je plamen
který jednou zhasne
naučme se koupat
v ohni bytí
v ohni bytí
není proč někam chodit
v ohni bytí
není proč něco hledat
v ohni bytí
nemusíme hledat
ani nehledání
ale když už ho hledáme
taky se nic neděje
hledat nehledání
je bludný kruh
z něhož nelze uniknout
a co má být
není proč odněkud utíkat
není proč někam se dobývat
není proč
bludný kruh je stejně krásný
jako všechno ostatní
proč by přímá cesta
měla být lepší než kroužení
(text Michal Ajvaz, z knihy Druhé město vybral
JŽ)
Labyrinty
nebyly
stvořeny
pro
zvířata
myši tancují
když rozum schází
Výkřik
předchází
pád
(text: 1. sloka výpis z četby JJ, skutečný autor zatím neidentifikován, 2. sloka Paul Eluard - Benjamin Péret &
JJ, 3. sloka JJ)
To bylo před branami spánku
kde rozum předává svou moc
tajemný obrazům vnitřního vánku
strunami duše letícího v noc
Kdy poprvé v té požehnané chvíli
spatřil jsem postavy ty temné
ne zrakem který před sluncem se chýlí
však očima co dosud slepé byly ve mně
Pod stromy na listí nedaleko skály
z ohně jejich stoupal dým pozdním podzimem
v hrubých pláštích tišší nepoznáni
ten výjev matný mi jako dávný chutnal sen
jaká to družina spočala blízko mne?
vždyť jen o pár kroků zbývá k plamenům
cítím však že vzdáleni jsou bezmezně
pozemským mým střízlivým a všedním dnům
co snažně a hrubě zde líčím
zřel jsem a víc již nic
ve mně však neodvratně klíčil
k branám té vidiny duchový klíč
v nocích jasných za luny nad lesem
po uhrančivých jejích paprscích
přichází ke mně z pláni nad časem
družiny tajemné vzácné poselství
o druhu jejich jeho podivné vině
za níž co odplata strašný byl pád
do náruče času do klína země
kde druh teď vzdálený želený říká si já
oni kráčeli sem až do křehkých krajin
v mdlobný můj vratký polosen
kam smím přijít já kam mohou i oni
říci mi čekáme jsi znovunalezen
blíží se čas již odpykal vinu
za smrtí lehkou náš tábor nalezneš
zas za smělým cílem v vznešeném šiku
s námi potáhneš náš Drahý potáhneš!
(text: Sigismund de Chals, vytrženo ze souvislostí ze hry
Návrat; ve zpívané
verzi mírně upravil JŽ)
V mlíce
plavou plíce
mého strýce
Fritze
V mlíku
plavou plíku
mího strýku
Fríku
V mléce
plavou pléce
mého stréce
Fréce
Nemilovaný Fritz
(text Jakub Žid)
Nic už nám nevadí
nic už nás nebolí
nic už nás netrápí
nic už nás neskolí
protože jsme mrtvoly
(text: Jakub Žid)
Opakujte si stále dokola:
Nikdo za nic nemůže
Nikdo nepochybil v úředním postupu
Nikde se nestala chyba
Nikdo není odpovědný
Nic s tím nejde dělat
Nic se vlastně nestalo
(Text: Tomáš Pospiszyl. Citace z článku pro týdeník
Respekt, vyšlo 19. 7.
1999, str.19, kterému tímto děkujeme za mnohonásobný zdroj inspirace)
Přesvědčování o existenci pekla občany donutí
aby se chovali, jako by znali pravdu
o existenci pekla
Žij v radosti
žij v rozkoši
dokud tě nestihne smrt
(Text: 1. sloka je z knihy "Krize kultury", str.53, od
Hannah Arendtové,
2. sloka je z
Eddy -
Výroky Vysokého)
existují dvě základní polohy - uvnitř a venku
existují dva základní pohyby - tam a zpět
(Text: Jana Rokosová, z rukopisu)
Nejznepokojivějším a nejzáhadnějším jevem v životě člověka je umírání
a smrt a s tím související otázka: co bude pak? Rituální pohřbívání
mrtvých existuje už od střední starší doby kamenné. Mrtvým byly dávány
do hrobu potraviny, ozdoby a nástroje a navíc často byly posypáni rudým
okrem symbolizujícím krev.
Smrt je náboženství, odolává i matematice.
Mrtví byli uloženi ve skrčené poloze, ve skrčené poloze jak embryo v děloze,
stejně jako leží nezrozený plod až do chvíle porodu v lůně své matky.
Stejně tak měl zemřelý ležet v lůně hrobu až do svého dalšího
znovuzrození. Tato vžitá představa lidí věku kamene je později v neolitu
architektonicky vyjádřena budováním chodbových hrobů symbolizujících
mateřské lůno.
Smrt je náboženství, odolává i matematice.
Zde se uzavírá okruh idejí o pramatce, které příslušníci rodu vděčí
za své zrození. K pramatce se také navracejí po smrti, aby se z lůna hrobu
opět znovu zrodili.
Smrt je náboženství, odolává i matematice.
(text:
Gerhard J. Bellinger, z knihy "Sexualita v náboženstvích světa",
Praha 1998, s. 21-22, vybral JŽ; Vasilij Rozanov,
z knihy Spadané listy, str. 8, vybral JJ, kompilace a
úprava JŽ)
Počal se svět posouvat
Měnit se a přetvářet se
Stále rostoucí rychlostí
Náš život je boj
boj s univerzem
A v každém okamžiku
se cokoli může stát
čímkoli jiným
Co je skutečné
počalo existovat
shodou jakýchsi okolností
které jsou ještě podivnější
než fikce
Text:
Hannah Arendtová, vybral JŽ
Lékaři spolupracují s mimozemšťany
provádějí genové manipulace
za pomoci sunaru a léků
Ale jestli nás odposlouchávají
tak teď už vědí že o nich víme
takže je od nich konečně pokoj
Politici spolupracují s lékaři
provádějí výplach mozků
za pomoci médií a léků
Ale jestli nás odposlouchávají
tak teď už vědí že o nich víme
takže je od nich konečně pokoj
Kurvy spoluprcají s politiky
dovádějí v zahradách rozkoší
za pomoci Viagry a léků
Ale jestli nás odposlouchávají
tak teď už vědí že o nich víme
takže je od nich konečně pokoj
Poznané zlo je lepší
než nepoznané dobro
(text Jakub Žid)
Probudil se úředník
potem orosen
o Půlnoční Bouři
děsivý měl sen
Součástka která
Nezapadá do soukolí
Může celý systém
Zničit
Program pacifikace
je nutno provést
třeba i násilím
Součástka která
Nezapadá do soukolí
Může celý systém
Zničit
Může celý systém
Zničit
Může celý systém
Zničit
Systém zničit!
Systém zničit!!
Systém zničit!!!
(text: William Burroughs,
Franco Cardini; úryvky vybral Josef
Jindrák, text zkompiloval a upravil Jakub Žid)
Sněden
úhoř.
Vezem
buben.
Svět ten
čert vem!
Na věnec
lupen.
Lháři,
lži jen!
Tys dopad!/psychopat/
Blázinec.
(Text: Christian Morgenstern, z knihy Beránek měsíc, Odeon, Praha 1990. Překlad
Josef Hiršal; s přihlédnutím k překladu Egona Bondyho)
Ryby nemluví
ryby mají pravdu
maso nemyslí
nemyslí na smrt
nenávist
nám dává trvání
(Text: Jan Novák, vybráno ze sbírky Navštivte Peru!,
Torst 1996. Praha; z
oddílu První Tystnaden)
buď jsme
nebo nejsme
slunce vychází pro všechny
každý ať má
otevřené oči
buďte z medu
a mouchy vás snědí
(text: Josef Jindrák - variace na Cervantese)
Když se Helmut mstí
celé houfy těl pořeže nožem
a toho co hlídá molo
zezadu bodne do ledvin.
S čepelí v těle skopne ho do moře
a sám se snaží uplavat
hustou medovitou vodou.
Ale už je jich plný břeh
už se tam tísní
Ten zakrslý snímá harpunu
a zatímco míří
Helmut si představuje
jak mu hrot s protiháčkem
vniká do masa
Přál by si aby to bylo stehno
nebo rameno
kde kousek hmoty může postrádat
Ale jen zaslechne zasvištění
ví že to bude hlava
a že se červeně rozprskne
jak nakopnutý meloun
(text: Jiří Dědeček)
Singe mir ein neues Lied:
die Welt ist ver Klärt
und alle Himmel freuen sich
Je jednoduché změnit svět
Stačí jenom zešílet
(Text: Friedrich Nietzsche .Vlastí text pochází z pohlednice, kterou poslal
Nietzsche Petru Gastovi 4. ledna 1889 /den po svém zhroucení/. "Mému
maestru Pietrovi. Zpívám si novou píseň: Svět je zjasněný a nebesa plesají.
Ukřižovaný." Druhou, česky zpívanou, část textu vytvořil Jakub Žid,
lze ji chápat i opačně: je jednoduché zešílet / stačí jenom změnit svět.)
Jestliže se věci nedaří, jestliže je život těžký, zatímco by měl být
veselý, pak je to kvůli spiknutí. Spiknutí všude kolem nás.
Jestliže se věci nedaří kvůli spiknutí
Jestliže je život těžký kvůli spiknutí
Zatímco by měl být veselý kvůli spiknutí
Pak je to kvůli spiknutí
Spiknutí, spiknutí spiknutí spiknutí spiknutí spiknutí
(Text: Felix Edmundovič Dzeržinskij, citát mírně upravili J.J., R.P. a J.Ž.)
Stádo ve své kolektivní mase snadno strhnout nechává se jakoukoli prudší
reakcí některého ze svých členů. Zejména panika se rychle šíří, takže
celé stádo stejným směrem uhýbá jako ten kdo první na útěk se dal. Ten
první přenesl útěkovou náladu na všechny ostatní a dal útěku i směr díky
takzvanému přenosu nálady (sympatetická indukce).
Amputujeme-li zvířeti přední část mozku, takto mutilovaný jedinec stává
se v houfu diktátorem.
(Text: Stanislav Drvota, převzato z knihy Od zvířete ke
člověku, Praha
1979, str. 73. Stylisticky upravil JŽ)
Nutnou konstrukční součástí vodíkových bomb je také obyčejná atomová bomba s
náloží ze snadno štěpitelného materiálu, nejčastěji z plutonia. Exploze této
atomové bomby zajistí potřebnou počáteční teplotu několika desítek milionů
stupňů. Funguje tedy jako startovací nálož pro termonukleární reakci. Plutoniová
rozbuška je uložena v nejméně dvou oddělených částech.každá z těchto částí
obsahuje podkritické množství plutonia a nemůže proto sama explodovat.
Nadkritické množství, které exploduje lavinovou reakcí štěpením, se vytvoří
spojením obou částí pomocí výbuchu obyčejné chemické třaskaviny. Termonukleární
nálož je kolem atomové bomby umístěna ve dvou, nebo více vrstvách s odlišnou
náplní. Vrstva která přiléhá k atomové rozbušce obsahuje směs deuteria s
lithiem, jejíž jádra vstupují do termonukleární reakce dostatečně rychle, již
při teplotě několika desítek milionů stupňů. Vnější náplně mohou již obsahovat
jen deuterium, tritium, nebo obyčejný vodík. Celá nálož bomby je uložena do
pevného pláště z těžkého materiálu, který má co nejdéle odolávat vznikajícímu
tlaku, a umožní tak, aby do jaderné reakce vstoupilo co největší množství
nálože. Po spuštění exploze se rychle spojí původně oddělené části Plutonové
štěpitelné nálože tak, že vytvoří nadkritické množství. V tom okamžiku nastane v
plutoniovém bloku lavinová štěpná reakce. Během milióntiny vteřiny se štěpením
jader uvolní energie zhruba sto milionů kilowatthodin, a střed vodíkové bomby se
zahřeje na teplotu několika desítek milionů stupňů. Ještě dříve, než se stačí
vznikající plazma znatelně rozepnout, zahřeje se na tuto teplotu i nejbližší
snadno zápalná vrstva deuteria s tritiem, rozvine se termonukleární reakce mezi
deuteriem a tritiem. Mimořádně vysoký energetický výtěžek této reakce způsobí
další růst teploty. Reakce mezi jádry deuteria a tritia probíhá stále rychleji a
teplota přesáhne sto milionů stupňů. Nastávají reakce deuteria s deuteriem,
deuteria s lithiem a nakonec, dosáhne-li teplota tři sta milionů stupňů, může
proběhnout i jaderná reakce mezi lithiem a obyčejným vodíkem, dříve než se
plazma vzniklým tlakem rozepne, a ochladí, a termonukleární reakce se přeruší.
To se zpravidla stane již po několika miliontinách vteřiny. Množství energie
uvolněné termonukleární explozí je dáno množstvím termonukleární směsi a stupněm
jejího využití. Z celkového množství termonukleární směsi vstoupí do reakce
maximálně několik málo desítek procent. Větší část těchto látek je rozmetána do
okolního prostoru dříve, než se jejich atomová jádra stačí spojit a uvolnit
energii. Přesto mohutnost exploze odpovídá výbuchu až padesáti milionů tun
obyčejné chemické třaskaviny trinitrotoluenu. Termonukleárním výbuchem vzniká z
aktivní nálože úplně ionizované plazma. Počáteční plazmatická koule má hmotnost
několika tun a teplota přesahuje tři sta milionů stupňů. Je to nejvyšší teplota,
jaká kdy existovala v okolí naší sluneční soustavy. Tato teplota se v plazmatu
udrží jen několik milióntin vteřiny, avšak rozpínající se ohnivá koule si udrží
několik vteřin teplotu tisíců stupňů. Tepelné a světelné záření, které
plazmatická koule vysílá, zapálí okolní předměty v okruh osmdesáti až sta
kilometrů od epicentra. Plazmatická koule rozpínáním rychle zvětšuje svůj objem
a vyvolává v ovzduší tlakovou vlnu, která má ještě ve vzdálenosti dvaceti
kilometrů silné ničivé účinky; hoří domy, a podobně. Ohřátý vzduch a plyny jsou
lehčí než okolní chladný vzduch a plazmatická koule stoupá vzhůru až do vysokých
vrstev atmosféry. Sestupný proud vzduchu s sebou strhává prach, kouř a jemnější
částečky zeminy. Současně se ve velké výšce srazí vodní pára, která byla
přítomna na vzestupném proudu. Vznikne tak známý mrak ve tvaru houby,
charakteristický pro jaderný výbuch. V této fázi je původně žhavé plazma již
zchlazeno expanzí a stykem s okolním chladnějším plynem. Jeho ionty postupně
nekombinují, a zůstává z něj nakonec jen silně radioaktivní mrak který se
nejdříve rozptýlí, a později se zvolna snáší k zemi.
(Text: Václav Krejčí, z knihy Plazma, čtvrté skupenství hmoty, Orbis Praha
1974)
cítíme úzkost z temné hudby
která k nám proniká z druhé strany hranice
cítíme úzkost z temné hudby
která rozleptává náš řád
máme strach z toho co se rýsuje v přítmí
nevíme zda jsou to rozbité tvary našeho světa
nevíme zda jsou to zárodky nové fauny
která promění město ve své loviště
předvoj armády monster
která pomalu číhavě táhne na nás
(text Michal Ajvaz, z knihy Druhé město vybral
JŽ)
V mrtvý zemi
Mrtvý město
V mrtvým městě
Mrtvej dům
V mrtvým domě
Mrtvý mrtvoly
Pijou mrtvou vodu na zdraví
(Text: Quido Machulka, z knihy Příživník, Inverze 1992, Praha. Původní název
Básnička polopatě)
Včela která sedí na okraji skleněné misky a pilně z ní saje med je
touto činností tak zaujata, že ani nezpozoruje když se pomalu přiblíží nůžky
a oddělí jí zadeček od přední části těla. Včela pokračuje dál v téměř
nekonečném sání, přestože med z přestřiženého místa ihned vytéká. Včela
určitě nepocítila bolest, do jejího mozku už pouze nedošlo žádné hlášení:
mám dost, které by mohlo zakončit její nekonečnou chuť k jídlu. Není třeba
se zmiňovat, že včela přesto žila už jenom krátce.
(text Karl von Frisch)
My jsme vojáci
sereme na práci
(text Josef Jindrák)
Tam někde za zdí
v nepřiznaných prostorách domu
je utajené moře
někdy je slyšet houkání lodí
a hlas příboje narážejícího na skálu
tam někde za zdí
(text: Michal Ajvaz, z knihy Druhé město vybral
JŽ)
- Allen, Woody (1.12.1935). Americký komik
světové proslulosti. Původní jméno: Allen Stewart Konigsberg. Výška: 165 cm.
- Ajvaz, Michal PhDr. (30.10.1949).
Vystudoval češtinu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom
se živil jako sálový dělník v kulturním domě, noční hlídač garáží, domovník v
krkonošském hotelu a čerpač v podniku Vodní zdroje. Od roku 1996 do roku 1999
byl redaktorem Literárních novin. Od roku 2003 je zaměstnán v
Centru pro
teoretická studia AV a UK. V roce 2005 získal cenu Jaroslava Seiferta, kterou
uděluje Nadace Charty 77, a to za román Prázdné ulice. Michal Ajvaz žije v Praze.
Bibliografie: Vražda v hotelu Intercontinental (1989), Návrat starého varana (1991), Druhé město (1993),
Znak a bytí. Úvahy nad Derridovou grammatologií (1994), Tajemství knihy
(1996), Tyrkysový orel (1996), Tiché labyrinty (1996), Zlatý věk (2001), Sny
gramatik, záře písmen. Setkání s Jorgem Luisem Borgesem (2003), Světelný
prales. Úvahy o vidění (2003), Prázdné ulice (2004).
Překlad: Ernst Jünger, Na
mramorových útesech (1995).
Sborníky: Ajvaz M., Havel I., Mitášová M. : Prostor a jeho člověk (Space and
its man), Vesmír (2004).
Statě ve sborníku: Ajvaz M.: Je "zjednaný prostor" subjektivní? v (Prostor a
jeho člověk), str. 221-236, Vesmír (2004)
- Andersson, Max, Narozen roku 1962 v
Karesuando ve Švédsku. Vystudoval grafický design ve Stockholmu a
filmovou produkci v New Yorku. Režíroval a produkoval několik krátkých
filmu (One Hundred Years, Ingen Kommentar). Koncem osmdesátých začal let
kreslit komiksy. Od roku 1997 žije a pracuje v Berlíně. Jeho práce byly
publikovány v různých časopisech (Galago, Dagens Nyheter, Fahrenheit, S´Not
For Kids, DICE) po celém světě. Kresby, malby a další byly vystavovány na
různých výstavách ve Švédsku, v Německu, ve Francii, Velké Británii, v Rusku,
Itálii, Řecku a ve Slovinsku.
- Arendtová, Hannah, německá filosofka (14.
10. 1906 - 4. 12. 1975). Arendtová se narodila v roce 1906 v Hannoveru. Začala studiem filosofie,
teologie a řečtiny v roce 1924 v Marburgu a pokračovala - po jednom semestru
ve Freiburgu - v Heidelbergu. Určující vliv na ni měli její učitelé Rudolf
Bultmann, Martin Heidegger, Edmund Husserl a Karl Jaspers. U posledně
jmenovaného promovala Arendtová v roce 1928 prací inspirovanou Heideggerem
Der
Liebesbegriff bei Augustin, která později měla zásadní význam pro práci
The
Human Condition (1958). Pod sílícím tlakem rostoucího antisemitismu musela
Arendtová v roce 1933 emigrovat nejprve do Francie a v roce 1941 pak do USA. V
roce 1938 ukončila práci Rahel Varnhagen, kritickou biografii Židovky, která
může být chápána jako klíčová postava pro vlastní životní postoj Arendtové. V
roce 1948 přijala vedení právě založené Jewish Cultural Reconstruction
Organization, ve které setrvala až do roku 1952. V roce 1949 ukončila
předběžnou verzi svého prvního hlavního díla The Origins of Totalitarianism.
Od té doby se věnovala základním otázkám politiky a filosofie dějin - vedle
toho se stále zajímala o současnou literaturu. Arendtová získala v roce 1959 Lessingovu cenu města Hamburku a další ocenění získala v létech následujících.
Od roku 1963 do roku 1967 učila jako profesorka v Chicagu, od roku 1967 na
New
School for Social Research v New Yorku. Arendtová zemřela v roce 1975 v New
Yorku.
Dílo: Krystalizačním bodem politické teorie Arendtové je fenomén totalitního
panství ve spojení s vlastní zkušeností Židovky z asimilované rodiny. Otázku
zla si Arendtová klade v kontextu dějinných fenoménů vcelku a osobních dílčích
fenoménů. V dílech The Origins of Totalitarianism (1951),
Eichmann in
Jerusalem (1963) a Between Past and Future (1961) tvoří pojem zla ústřední
kategorii analýzy totálního panství jako nové státní formy, exemplárně
zobrazené na zločinu vůči židovství. Příčinou vzniku totalitarismu -
hodnoceného jako krize moderny - jsou podle Arendtové rozklad jednotné Evropy
v důsledku první světové války, posílení role mas, stejně jako úpadek vzdělání
a kultury.
- Bellinger, Gerhard J., profesor dějin
náboženství na Dortmundské univerzitě.
- Bondy, Egon (20. 1. 1930, dosud žije), vl. j. Zbyněk Fišer, marxist levý.
- Bouře, Půlnoční (srpen 2001, dosud
žije). V roce 2002
uvězněna za právně nepodloženou existenci, po sebelegalizaci propuštěna.
Dnes oblíbená postava
mravoučných příběhů.
- Burroughs, William S. (5.2.1914-2.8.1997)
Narodil se v St. Louis (Missoury) a zemřel uprostřed léta roku 1997 v
Lawrence (Kansas). Na Harvardu absolvoval anglickou literaturu a při cestě
po evropě studoval chvíli ve Vídni medicínu. V průběhu života mnoho
cestoval a dlouhou dobu pobýval mimo USA - žil v Mexiku, Tangeru, Paříži
a Londýně. Důvodů pro to měl několik, ale určitě velkou roli sehrál
fakt, že v USA zastřelil nešťastnou náhodou svou ženu při hře na Viléma
Tella (tvrdil, že byl posedlý duchem, neboť jinak byl vynikajícím střelcem),
a proto musel na dlouho zmizet. Pravdou je také to, že jako homosexuál to
neměl v "zemi svobody" lehké a jako experimentátor a uživatel
drog (lehce konopí, opium, morfium, heroin), byl neustále štván jako
lovná zvěř. Vydal se pryč, kde se mu dařilo mnohem lépe a byl ve větší
pohodě (ovšem prohlubovala se i jeho závislost na heroinu - celkem byl těžce
závislý 15 let). Kromě drog byl všude lepší přístup i k mladým
chlapcům a ve městech, kde se zdržoval on, byla i spousta dalších
pohodových svobodomyslných lidí, se kterými se stýkal. Mimo užívání
života se však věnoval i jiným věcem. Psal spoustu textů, podnikl výpravu
do amazonské džungle, kde pátral po tajemné domorodé droze yage, kterou
nakonec i objevil a vůbec se věnoval problematice ovládání lidí a
manipulace. Časem se vrátil zpět do USA, zbavil se heroinové závislosti,
vyšla mu spousta knih (některé napsal uprostřed závislosti, jiné později,
ale velmi často vycházel právě z textů psaných pod vlivem drog, jež
pak postupně různě upravoval; o Nahý oběd vedl soudní spor s cenzurou,
jež knihu jako obscénní zakazovala) a věnoval se i jiným druhům umění
než jen literatuře. Točil filmy, nahrával mluvené slovo a tvořil různé
koláže. Hodně také experimentoval se svými starými texty, které různě
stříhal a míchal. Při své neobvyklé tvorbě objevil buď sám či se
spolupracovníky několik nových uměleckých postupů. V roce 1992 se pak
podrobil siouxkému vymítání ducha, který byl dle šamana, jež akt prováděl
nesmírně silný. Byl vůdčí osobností beat generation a jeho tvorba a
život zaujaly a ovlivnily spousty lidí, kteří se jím nechali inspirovat
(např. podnítil vznik několika hudebních skupin). Mimoto ve své tvorbě
poukázal na či přímo odhalil spoustu špinavých praktik různých mocných
organizací (stát, policie, ...). Byl jiný a tudíž velmi nepohodlný.
Dokázal se tomu ale postavit a bojoval s tím docela úspěšně celý život.
- Cardini, Franco, (*1940), docent středověkých dějin,
působil např. v Paříži, Göttingenu, Vídni, Madridu, Bostonu, Sao Paulu,
Jeruzalémě či Damašku. V současné době přednáší na florentské univerzitě. Z
jeho děl připomeňme alespoň Ve jménu Boha odplouváme. Cesta jednoho
středověkého poutníka Orientem (s G. Bartolinim, 1991), My a islám. Možné
setkání? (1994), Středověk po žensku (s F. Bertini, M. T. Fumagalli Beonio
Brocchieri a C. Leonardi, 2001).
- Cervantes y Saavedra [servantes i savedra] Miguel
de, *29.9.1547–†23.4.1616, španělský spisovatel; nejvýznamnější
autor renesančního období. Prožil pestrý život ve vojenských službách
(účastník bitvy u Lepanta,
5 let strávil v alžírském zajetí, prošel řadu zaměstnání. Hlavním
dílem je román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Původní
záměr zesměšnit rytířské romány přerostl v rozsáhlý obraz tehdejší
španělské společnosti; proti ní postavil Cervantes renesanční ideál
svobody a spravedlnosti, jak ho ztělesňovala dvojice protikladných hrdinů
Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy, na nichž Cervantes demonstroval odvěký
lidský duchovní zápas ideálu s realitou. V Příkladných novelách
vytvořil španělskou obdobu italské renesanční novely. Psal i dramata
po vzoru Lope de Vegy, v nichž chtěl na jevišti představit zosobněné
mravní ideje (Numancie, Pedro de Urdemalas), úspěšnější však
byl v jednoaktových mezihrách, krátkých humorných obrázcích z denního
života (Bdělý strážce, Zázračné divadlo, Žárlivý stařík,
Volba rychtářů v obci Daganzo), v nichž zobrazil neduhy španělské
společnosti ve světle pokrokových renesančních idejí.
- Dědeček, Jiří, básník a písničkář,
Narodil se 13. února 1953 v Karlových Varech. Od roku 1964 žije v Praze.
Vystudoval obor Knihovnictví a vědecké informace na FF UK v roce 1976. Na
FAMU v roce 1987-1988 vystudoval obor scénáristika a dramaturgie. Pracoval
jako tlumočník. Publikoval v časopisech a v Čs. Rozhlase, v roce 1983 na
desce Supraphonu „Ozvěny malých scén“ a v roce 1984 na desce Pantonu.
Od března 1973 autorská i jevištní spolupráce s Janem Burianem až do
r. 1985, za tu dobu společně absolvovali asi 1100 vystoupení všude po
republice. V roce 1987 vydal některé vlastní písňové texty ve sbírce
„Měsíc nad sídlištěm“ (Středočeské nakladatelství a knihkupectví,
edice Peřeje). Přeložil texty písní francouzského písničkáře
Georgese Brassense. Vydal je knižně v publikaci „Klejme písně
dokola“ (Panton 1988) a občas je zařazuje do svého programu. Je populární
jako interpret vlastních písní a průvodních textů k nim. Překládá z
francouzštiny, němčiny, ruštiny a angličtiny.
- Drvota, MUDr. Stanislav, narozen 11.9.1929 ve
Stochově u Kladna. MUDr., CSc., asistent psychiatrické kliniky, lékař, psychiatr a etolog.
- Dzeržinskij, Felix Edmundovič (11. 9. 1877 - 20. 7. 1926), sovětský
komunistický státní činitel (člen VKS(b), ÚV SDDSR, předseda Všeruské
mimořádné komise pro boj s kontrarevolucí, lidový komisař vnitra, lidový
komisař dopravy, předseda Nejvyšší rady národního hospodářství SSSR, předseda
Komise pro zlepšení života dětí při VCIK, kandidát politbyra ÚV VKS(b),
člen CIK a VCIK).
- Einstein, Albert (1879 - 1955) -
Narodil se v Ulmu v Německu (210 km jihovýchodně od letiště Ramstein, viz:
Ramstein,
Wikipedia, Rammstein,
Wikipedia).
Studoval na střední škole v Mnichově (325 km od Ramsteinu) a později v Curychu
(240 km od Ramsteinu), kde absolvoval i vysokou školu. V roce 1900 získal
učitelský diplom, byl však další dva roky bez zaměstnání, neboť neměl
švýcarské občanství. Pak nastoupil jako referent úřadu v Bernu (277 km od
Ramsteinu), kde posuzoval patenty a vynálezy. Ve volnějších chvílích v úřadě a
mimo pracovní dobu s velkým zájmem a hluboce studoval práce vynikajících
fyziků minulosti, přemýšlel o nich a sám pilně pracoval v oblasti teoretické
fyziky. Zemřel v USA v r. 1955 (Princeton, 6240 km
od Ramsteinu).
- Eluard, Paul (1895 - 1952, vl. jménem Eugene
Grindel)
Stejně jako André Breton i jeho přítel Paul Eluard začínal dadaismem a
přešel k surrealismu sbírkami Bezprostřední život, Kritika poezie, ..
. Kromě toho věnuje svoji poezii společenské a protimilitaristické
kritice, zejména za španělské občanské války (slavná je jeho báseň
Svoboda). Protiválečná a protifašistická jsou jeho díla Básně pro mír,
Veřejná růže nebo Vítězství Guerniky, ke které ho podnítilo
bombardování španělské vesničky. 2. sv. války se účastní aktivně
jako partyzán i jako autor sbírek Otevřená kniha I. a II..
- Frisch, Karl von - Příroda jen nerada vydává
člověku svá tajemství. Naštěstí se čas od času narodí jedinec, v němž se
vzácně snoubí neukojitelná zvídavost s inteligencí, kombinační schopnosti s
notnou dávkou tvrdohlavosti, což mu dává předpoklady objevit něco skutečně
velkého. A právě takový byl i Karl von Frisch, muž který nás naučil porozumět
včelí řeči.
Pět tisíc let se lidé starali více o med a vosk než o samotnou včelu. A až
teprve relativně nedávno, zhruba před sedmdesáti lety, objevil Karl von Frisch
do té doby netušené vlastnosti tohoto pozoruhodného hmyzího druhu. Díky jemu
dnes víme, že včely žijí ve společnosti daleko dokonaleji organizovaně, než je
ta naše lidská. Každý úl představuje co do počtu obyvatel dosti velké město a
tvoří vlastně zcela samostatný stát. Jeho panovnice - královna - nemá z čistě
lidského pohledu prakticky žádné zvláštní pravomoci. Téměř o všech důležitých
otázkách rozhodují „obyčejné“ dělnice. Každá z nich má totiž obdivuhodnou
schopnost přijímat nezbytné smyslové informace na přibližně stejné úrovni jako
tisíce jejich družek. Tyto biologické podněty pak podle potřeby vyvolávají
žádoucí reakce.
Karl von Frisch se narodil 20. listopadu 1886 ve Vídni. Jeho rodiče však
pobývali většinu roku na starém mlýně v Brunnwinklu. A právě zde začal malý
Karl se svými pokusy. Tady také o mnoho let později, už jako slavný vědec,
došel pomocí srovnávacích studií lidské a zvířecích společností dál než
fyziolog a přírodovědec Darwin.
Jako v mnoha podobných případech i tentokrát sehrála svoji roli náhoda. K
mlýnu v Brunnwinklu patřilo i několik včelích úlů, atak se u Frischů
pravidelně pojídal med. Karl se občas bavíval tím, že nakapal trochu medu na
okenní plech, aby přilákal včely. A už tehdy si povšiml zajímavé skutečnosti.
Pokaždé trvalo dosti dlouho, než první včela potravu objevila. Když si však
naplnila volátko a odlétla zpátky do úlu, už za velmi krátkou dobu začaly
přilétávat další včely, které musela včela průzkumnice nějakým záhadným
způsobem o svém nálezu informovat. Toto napohled jednoduché zjištění však
vedlo později k zásadnímu objevu.
V roce 1918 se Frisch vrací na univerzitu do Mnichova, kde kdysi vystudoval
zoologii a před válkou působil i jako profesor. Následující léta patřila v
jeho životě k nějúspěšnějším. Ve svých prvních vědeckých pracích vyřešil
otázku včelího vnímání barev, tvarů a květů. Později dokonce objevil podstatu
mechanismu zvláštní řeči včel pomocí tance. Celých deset let pak trvaly
pokusy, jimiž se profesor Frisch snažil rozluštit jednotlivá písmena včelí
abecedy.
Frischovi dlouho vrtalo hlavou, jak vlastně včely vyjádří přesnou vzdálenost
zdroje potravy od jejich obydlí. Po značném úsilí přišel nato, že včely mají
svoji speciální měrnou jednotku, která je dána spotřebou cukru při překonání
určitě vzdálenosti. Zjistil, že včelí mozek umí podle setin miligramů
spotřebovaného „paliva“ naprosto přesně odpočítat odletěné metry.
Profesor Karl von Frisch nikdy nezahálel, a možná i proto se dožil
šestadevadesáti let. Jako vědec to „dotáhl“ až na Nobelovu cenu, která mu byla
udělena v roce 1973.
- Formš (celým jménem P.Formš)
- postava z roku 1928, věnuje se literatuře a grafice, sen důležitější
reality
- Grossman, Vasilij (12.12. 1905 - 14.6.
1964) byl Ruský spisovatel. Jeho dílo se zabývalo druhou světovou válkou z
jiného pohledu, než který byl v tehdejším Rusku považován za oficiální.
Zajímal se i o cenu některých vítězství, která někdy byla příliš vysoká.
- Herakleitos - starověký filosof
- Hiršal, Josef, *24.7. 1920 Chomutičky – 15.9.
2003 Praha) byl český básník a
překladatel.
Tvořil společně se svou ženou Bohumilou Grögrovou.
- Internacionála, revoluční dělnická píseň. Text 1871 francouzský dělnický
básník E. E. Pottier (1816-1887). Nápěv 1888 francouzský dělnický
skladatel P. Degeyter. Do konce r.1943 byla státní hymnou SSSR. Český překlad
je z r.1903 od A. Macka a J. Skaláka.
- Kafka, Franz, *3.7.1883–†3.6.1924, pražský
židovský prozaik píšící německy. V jeho díle se spojuje humanistické
cítění a myšlení s krizovými pocity nejistoty a s těžkým rozčarováním
z reality. Jeho dílo je určováno pocitem rezignace způsobené bezmocností
jedince v odcizeném světě i jeho spol. nečinností. Kromě několika povídek
vydaných za jeho života (Topič, Proměna, Venkovský lékař) bylo
dílo vydáno posmrtně. Hlavní jsou romány Zámek, Proces a Amerika.
Po 2. světové válce se Kafky jako svého vzoru dovolávali představitelé
existencialismu, absurdního dramatu a jiných směrů poválečné západní
literatury. Světově známé jsou rovněž jeho Briefe an Milena
(Dopisy Mileně) – korespondence s M.
Jesenskou vypovídá nejen o jeho vztahu k této české novinářce,
spisovatelce a překladatelce jeho díla.
- Krejčí, Václav, Institute
of Physics, Czechoslovak Academy of Sciences, Prague, Czechoslovakia
- Machulka, Quido (1950-1999?), vl. j. Vratislav
Machulka, básník stereotyper-kalandrista. Nakonec neunesl tíhu světa a oběsil
se (zdroj informace: Lábus,
neověřeno).
- Morgenstern, Christian (6. 5. 1871 - 31. 3. 1914), německý lyrik a dramatik,
verše založeny na jasném chápání souvislostí.
- Nietzsche, Friedrich (15. 10. 1844 - 25. 8. 1900), německý iracionální a
voluntaristický filosof a básník. "Nietzsche dosahl posledního stadia
své megalomanie. Zhroucení nastalo 3. ledna (1889) v Turíně na Piazza Carolo
Alberto. Zrovna když vyšel z domu, kde bydlel, uviděl, jak surový drožkář
týrá svého koně. Se slzami a nářkem se vrhl koni kolem krku a zhroutil se.
Několik dní nato byl odvezen na basilejskou nervovou kliniku." (Frenzl,
I.:Friedrich Nietzsche. Praha 1995).
- Novák, Jan (data nezjištěna), významný český básník.
- Leary, Timothy Francis (22. 10. 1920 - 31. 5. 1996), američan, bývalý žák
vojenské akademie ve West Pointu.
- Lersch, Heinrich (12. 9. 1889, pravděpodobně zemřel), německý básník dělnictva.
- Platón (428/7-347 př. n. l.) - vlastním jménem
Aristokles, řecký filosof, zakladatel pojmové spekulativní filosofie.
- Péret, Benjamin (4.7. 1899 Rezé - 18.9. 1959),
francouzský básník, představitel surrealismu. Po první světové válce
spolupracoval s dadaistickými tvůrci, po roce 1924 se stal surrealistou. V
letech 1941 - 1947 žil v exilu v Mexiku.
- Popper, sir Karl Raimund,
*28.7.1902–†17.9.1994, britský filozof a sociolog rakouského původu.
Do roku 1937 profesor univerzity ve Vídni, v letech 1937–1945 na Novém Zélandě,
od roku 1946 profesor londýnské školy ekonomických a politických věd.
Byl ovlivněn logickým pozitivismem, avšak své filozofické koncepce
kritického racionalismu, teorie růstu vědeckých poznatků a
falzifikacionismu budoval jako protiklad novopozitivismu. Proti principu
verifikace v logickém empirismu postavil jako jeden ze základních problémů
oddělení vědeckých a nevědeckých tvrzení; jeho řešení je zaměřeno
proti indukcionismu a vychází z principu falzifikace, tj. možnosti vyvrátit
kterékoli tvrzení, které má vztah k vědě. Proti úzkému empirismu ukázal
Popper na organické spojení empirické a teoretické úrovně poznání. Vědecké
poznání roste cestou vytváření smělých hypotéz a jejich kritikou, v
důsledku čehož se vědecké poznání stále prohlubuje.
- Pospiszyl, Tomáš (1967, dosud žije), kurátor Sbírky moderního a současného
umění NG v Praze.
- Rettigová, Magdaléna Dobromila
(31. 1 1785 - 5. 8. 1845), česká spisovatelka;
působila buditelsky mezi ženami. Autorka četných mravoučných povídek pro
dívky a populární Domácí kuchařky. Pro dnešní feministky je zajímavý
citát jejího dopisu z 23. 7. 1836: "Já kdybych opět děvče dvacítileté
byla a nynější zkušenost a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší
skály do nejhlubší propasti než manželovi vrhla."
- Rokosová,
(8. 1. 1973, dosud žije), stálý člen souboru tempostatických
primitivních písní Ginnungagap (www.softbooks.cz/ginnungagap).
- Rozanov, Vasilij Vasiljevič (1856-1919),
Rus.
- Rushdie, Ahmed Salman, *19.6.1947 (Bombay,
Indie), britský prozaik indického původu. Studoval historii na univerzitě
v Cambridge v Británii. Rushdieho knihy jsou poznamenané jeho několikerou
identitou – muslim původem z Indie píšící anglicky a žijící od r.
1961 převážně v Británii. Nejvíce jej proslavil román Satanské verše
(1988, česky 1996), který irituje a vzbuzuje ostrý nesouhlas u
fundamentalisticky založených muslimů, pro něž je kniha rouháním
proti Koránu. Íránský duchovní vůdce, ájatolláh Chomejní, vyhlásil
za Rushdieho dopadení a usmrcení vysokou odměnu (2,8 milionu dolarů);
spisovatel je nucen se od té doby před muslimským pronásledováním již
přes deset let ukrývat. Satanské verše jsou odvážnou volnou variací
na téma života islámského proroka Mohameda, prolíná se v nich fikce s
realitou a uplatňují netradiční literární postupy a provokativní myšlenky.
Rushdie debutoval románem Grimus (1975). Jeho druhý román Děti půlnoci
(1981, č. 1995) je mj. fantaskní alegorií o zrodu nezávislé Indie, o
jejích moderních dějinách; kombinují se tu prvky realistické až
naturalistické se symbolismem; r. 1993 bylo toto dílo označeno jako
nejlepší z literárních prací oceněných v předešlých 25 letech
prestižní cenou Booker Prize a chystá se jeho filmové ztvárnění. Další
dílo: romány Hanba (1983, č. 1990), Maurův poslední vzdech (1995, č.
1999), pohádkový symbolický příběh Hárún a Moře příběhů (1990,
č. 1994), povídky Východ, Západ a román Zem pod jejíma nohama (1990,
č. 2001). Rushdie je čestným členem mezinárodního PEN-klubu, získal
literární cenu Evropské unie Aristeion a v r. 1994 se stal prvním předsedou
Mezinárodního parlamentu spisovatelů sídlícího ve Štrasburku.
Literatura o autorovi: Brennan, T., Salman Rushdie and the Third World
(1989); Weatherby, W. J., Salman Rushdie (1990).
- Severa, Pavel (6. 5. 1965, dosud žije), demagog a legálně zvolený poslanec za
KDU-ČSL ve Východočeském kraji, později politik s univerzálním využitím.
- SdCH (Sigismund de Chals) - významný neznámý
žijící básník, vydavatel, dramatik a herec, vysoké popularity dosáhla mimo
jiné jeho veršované mysterium Návrat
|